Frnk, frnk a už jsou pryč

Někdy mám dojem, že mi všechny věci, které mne obklopují, dělají jen samé naschvály. Vezměte si třeba brýle, jen je chvíli ponecháte bez dozoru, ukryjí se a pak máte o zábavu postaráno. Než je najdete zažijete težkou chvilku, zejména pokud Vám za chvilku jede vlak. Pokusil jsem se s tímto problémem vyrovnat, zakoupil jsem několikery brýle, leč nebylo to asi to správné řešení. Už mám zase jenom jedny a tak čekám, kdy se i ony ukryjí a já budu bez nich. Jo, jo, jakmile má něco nožičky, je s tím trápení. Ostatně přečtěte si jednu "želví příhodu", která se odehrála na chatě v létě roku 2004. Příhodu jsem objevil po havarii počítače při zachraňování souborů. Příhodu jsem zažil, ovšem její literární zpracování jsem neznal. Líbilo se mi  a tak jsem použil nejen modifikovaný titulek, ale dále si můžete přečíst i celou příhodu. Jak pochopíte z textu - autorem ovšem nejsem já, autora znám, ale raději ho nebudu jmenovat. Možná, že ho odhalíte sami.  

Frnk, frnk a byla pryč

„Kde zase je ta bestie? Vždyť tady před chvílí byla! Prosím vás pojďte mi jí někdo pomoc najít, já musím za chvíli letět na angličtinu“

„Mami prosim tě, co se děje, dyť je snad v terárku.“

„No není, já jsem ji na chvilku nechala proskočit,. Prosím tě najdi ji.“

A tak nám nastaly perné minuty, kdy jsme všechny tři lítaly po bytě a hledaly našeho rodinného mazlíčka – želváka Zuzanu. Před minutkou ho máma pustila ven z terárka, kde zběsile škrábal na stěnu a najednou po něm ani vidu ani slechu. Po půl hodině jsme mohly klidně odpřisáhnout, že jsme vlezly do všech koutů a nižších skříněk v celém bytě nejméně 3x a to zatracené zvíře nikde. Matka už se chvatně hrnula do botníku a ven s vidinou pozdního příchodu do jazykovky, když narazila na holinku mé mladší sestřičky povalenou u botníku. Jakmile ji postavila zjistila, že želva se zapasovala dovnitř a ven rozhodně sama nevyleze – holínku jsme museli rozříznout…

Hledání želvy sice je naše občasná rodinná kratochvíle, ale většinou hledáme po půldenním pobytu mimo terárium – říkala jsem si v duchu, jak je matka nemožná, když není schopná dát chvilku pozor na želvu. Jenomže! Tahle historka byla jenom malé varování před tím, čeho všeho je to zvíře schopné…..

O víkendu jsme jely na chatu a našeho mazlíčka jsme samozřejmě braly sebou, ať si taky užije stepního vedra a pohybu na zahradě. Máma a ségra se rýpaly v záhonkách a na mě vyšla první směna se Zuzanou. Moc mě to nebavilo a tak jsem si říkala, že bych se klidně taky mohla tu tam porýpat mezi růžemi, ať už je to hotovo a můžeme se jet koupat. Sehnu se, utrhnu tři plevele, rozhlédnu se, kde je želva a ona nikde. Potichu jsem začala slídit kolem, až jsem ji načapala, jak se zahrabává pod okraj záhonu.

„Tak ty takhle potvoro, no alespoň o tobě vím.“ Šla jsem se do chaty napít a když jsem vyšla zpět, vidím, jak si to Zuzana upaluje přes trávník směrem k plotu. Popadla jsem ji a vzala zpět. Podobně si s námi se sestrou hrála celý víkend – máma se z hlídání vždycky vyvlíkla pod záminkou přípravy pokrmů. V neděli navečer jsem měla zase službu a fakt jsem si odběhla jenom do chaty pro mobil a želva byla fuč. Jako v tom blbym vtipu „…frnk, frnk a želvy byly pryč…“ Teď teprve nastalo zběsilé hledání. Ani jsme netušily, jak máme velkou zahradu a kolik děr v plotě… Lítaly jsme kolem plotu, kolem záhonků, ve všech možných i nemožných zákoutích, ale želva nikde. Začalo se stmívat. Jediné co jsme mohly udělat – rozvěsit po plotě ze všech stran lístky, že se tady ztratila želva slyšící na jméno Zuzana a kdyby jí někdo našel ať dá vědět. Ségra bulela, máma se tvářila tragicky a mě tedy taky do zpěvu nebylo, navíc na mě určitě po straně koukaly jak na vraha. Ach jo. Až mi někdy někdo řekne „ty želvo“, nebo „seš pomalá jak želva“, tak mu asi nabiju“...

Na chatu jsme jely až za dva týdny. Vybalujeme z auta všechny ty nezbytnosti, když jdou kolem procházkou dvě malé holčičky, chvíli okukují a pak se jedna osmělí a zeptá: „ Vám se ztratila želva?“

Děvčata ji našla ještě s bráchou v nedalekém lesíku, vzali si ji domů a moc hezky o ni pečovali. Pak někdo zjistil, že na našem plotě visí cedulky o ztracené Zuzaně a tak, i když k želvičce již celkem přilnuli chodili občas zkontrolovat, zda někdo od nás přijel. Loučili se s ní neradi, ale bylo jim na druhou stranu líto nás, že se nám po ní tak dlouho stýská. Takže náš závodní želvák Zuzana s námi zase bydlí a dáváme si pozor, protože už víme, že je pekelně rychlý.