K památce Jeana Baptiste Gasparda Deburaua

"Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil."    Hřbitov Père-Lachaise, Paříž

Nedávno Kašpar mne navštívil,

druhé jména Deburau měl,

na obě tváře mne políbil

a já si myslel, že v nebi jsem.

Přišel s Fialkou na klopě,

hvězdy spadly mi do klína,

hrob lásky v potopě

moří si umyl svoji duši.

Nemésis chladná a netečná

v Rhammu si narcis pěstuje,

mučí ho touha přesladká,

Prokrustes a Kerberem běduje.

Kristus znovu z hrobu vstal,

zakryl si rány v bílý plášť,

blázna si z hlíny uplácal,

do mysli vtisk mu zášť.

Nenávist světa, radost práce,

šminku mima již setřel věk,

ukrývá slzu studeného pláče,

beze slov, jen grimasou - řekne vše.

Orfeus svoji Euridiku

na pouť do země snů vyprovází,

za ním blázen nese dýku,

kterou mu vbodne do zádi.

Zbaven cti, slávy, života,

zahřívá Hamlet svoje "být"

či jaká je to novota:

Desdemona chce žít.

Pokušení svede rychle,

v mysli zhřeší hned,

rozhodl ses, ale špatně

pro svět bláznů. Naposled

zní hudba a potlesk

naposled ryk i zpěv,

umírá nám duše mima

a s ní celý její svět.

Umřelo ráno na marách,

Gabriel-anděl přišel včas,

z Měsíce blínem stal se vrah,

mim v chvíli tu zastavil čas.